 Noční buzení vašeho zlatíčka – kolikrát už jste tohle téma probírali: doma, s přáteli či dokonce při návštěvě pediatra. Jak to, že některé dítě usne v 7 hodin večer a spí až do rána, zatímco jiné se dožaduje pozornosti nebo mléka třeba i každou hodinu? Pominu noční buzení v prvním půlroce života, které každá maminka (i tatínek) tak nějak smířlivě a s něhou v srdci překoná, ale co pak?
V chytrých knížkách se dočtete, že některá miminka už jsou v této době často schopná spát až do rána bez krmení, jiná že se ještě jednou nebo dvakrát za noc probudí a mléko vyžadují. Ale co když se pomalu blíží první narozeniny a situace se nelepší? A někdy se naopak ještě zhoršuje?
Svoji první dceru Markétku jsem kojila 15 měsíců, přičemž noční kojení se mi podařilo odbourat vlastně úplnou náhodou. Ještě ve 14. měsíci jsem k ní tak dvakrát třikrát za noc vstávala a kojila. No, kojila… sama jsem cítila, že je to spíš o něčem jiném, ale neměla jsem sílu s tím nic dělat. Nejrychlejší a nejúčinnější bylo vstát, přiložit a rychle zase usnout. A pak jsem jednou dostala velkou rýmu, nechtěla jsem malou svým smrkáním a kašlem budit, a tak jsem šla spát do jiné místnosti. A co se nestalo! Markétka se v noci vzbudila, začala kňourat a já už se pomalu připravovala na to, že vyrazím, abych to měla co nejrychleji za sebou. Ale než jsem do pokoje, kde spala, došla, pláč ustal. Další dvě noci se ještě tak dvakrát za noc probudila, zakňourala, ale pak opět usnula a spala až do rána. Nemohla jsem tomu uvěřit – jak jednoduché řešení! Stačilo se od ní v noci odstěhovat.
Samozřejmě jsem se těšila, jak tuto taktiku uplatním i u druhého dítěte. Ondra byl mazel a od půl roku se frekvence nočního buzení neustále zvyšovala. Kolem 10. měsíce jsem k němu vstávala snad každou hodinu. Vždycky se v postýlce postavil a brečel a brečel a brečel…, dokud jsem ho nevzala a nepřiložila, teprve pak jsem ho mohla znovu vrátit do postýlky. Říkala jsem si, no jo, to jsou ti kluci, a trochu o své „taktice“ začala pochybovat. A přiznávám, že jsem se ji asi trochu i bála uplatnit. Až jednu noc už jsem to nevydržela a úplně jednoduše šla pryč. Ustlala jsem si na gauči v obýváku a … opravdu bylo po problémech. Ondra od té doby spí sám a celou noc!
Neříkám, že tato metoda je samospasitelná. Poradila jsem ji některým svým kamarádkám a tam to nepomohlo. Každé dítě asi potřebuje trochu něco jiného. A tak vás prosím – ve jménu klidných nocí ostatních matek – podělte se s námi o Váš příběh, o Vaše zkušenosti, o tu Vaši „taktiku“. Vždyť vyzkoušet se přece může všechno.
Autor: Dana Filipová
 |