novinky e-mailem

mám zájem o zasílání novinek na e-mail

novinkyEmailem-tlacitko

Facebook

Farlin CZ s.r.o. na Facebooku

BabyFitness.cz

baby-fitness-logo-2

Maminky, buďte i po porodu fit a neřešte hlídání.
Cvičíme v Liberci i v Jablonci nad Nisou.


Vědomě lže dítě od pěti let. Jak ho přimět, aby nám říkalo pravdu?
Napsal uživatel Filip Svárovský   
Sobota, 10 Červen 2017 16:09
Co děti vede k tomu, aby před námi skrývaly, jak se věci mají, anebo si rovnou bohapustě vymýšlely? A od jakého věku se vůbec dá mluvit o lhaní?
Vědomě lže dítě od pěti let. Jak ho přimět, aby nám říkalo pravdu?

 

Když mi dcerka poprvé naservírovala upravenou verzi reality, nejdřív mi nedocházelo, že mi lže. Následoval údiv nad tím, proč mi to udělala. Co ji k tomu vede, proč to má zapotřebí, respektive – proč si myslí, že je to lepší?“ zamýšlí se pětatřicetiletá Veronika. Zaskočená byla tím víc, že šlo o banalitu: šestiletá Maruška měla ve školce předat kamarádce čelenku, kterou si u nich holčička předchozí den zapomněla. „Jen tak pro formu jsem se dcerky zeptala, jestli čelenku vrátila, a ona, že ano. Jenže pak jsem ji našla ležet na pračce,“ říká Veronika. Když se dcerky zeptala, co to má znamenat, Maruška se rozplakala, prý se bála, že se maminka bude zlobit, a tak chtěla ozdobu „nenápadně“ vrátit druhý den.



„Je mi ovšem záhadou, jak by to provedla, pokud to přede mnou chtěla utajit. To by si ji dala pod tričko nebo kam?“ kroutí hlavou Veronika. I když Marušce vysvětlila, že správné je říkat pravdu, a to i tehdy, když to není úplně příjemné, s dcerčiným nástupem do školy se „lhací epizody“ opakovaly. 
„Kdybych náhodou nepotkala pana učitele, nedozvěděla bych se, že dcera nenosí úkoly ani všechny pomůcky. Dcerka to odůvodnila jen tím, že zapomněla. 

Začalo ve mně hlodat, jestli nemá moc povinností, včetně kroužků, a tohle není podvědomá obrana,“ říká Veronika otevřeně. Taky jí došlo, že možná přecenila dcerčinu schopnost sama si ohlídat svoje věci. „Každopádně žákovskou už nosí, já ji preventivně kontroluju, a když se mi něco nezdá, napíšu panu učiteli mail. Naštěstí to zatím bylo potřeba jen párkrát,“ uzavírá Veronika. 

 

Realita versus fantazie

 

Není náhoda, že Veronika u své dcery „upravování skutečnosti“ zaznamenala až kolem pátého roku. „Aby dítě vůbec mohlo v pravém slova smyslu lhát, musí mít vytvořenou takzvanou teorii mysli (zhruba v pěti letech), což znamená, že rozumí tomu, že ne všichni vědí všechno, že každý máme jiné zážitky, že když jsem já u nějaké situace byla, a maminka ne, tak ona nebude vědět, co se tam stalo. Dokud tohle dítě nepochopí, ani nezkusí lhát, protože nemá důvod. Z toho vyplývá, že první zalhání ukazuje na správný sociální vývoj dítěte; některé autistické děti třeba nikdy lhát nezačnou,“ vysvětluje dětská psycholožka Tereza Beníšková.

 

A hned připomíná, že předškolní děti často míchají realitu a fantazii, mají magické myšlení, věří na různá kouzla. Jejich lež proto neznamená totéž jako u starších dětí či dospělých a za „pravé“ lhaní by se považovat ani neměla. „Pokud předškolní dítě věří tomu, co říká, tak přece nelže. Fantazii a svět svých představ používá i jako nástroj ke zvládání složitých situací, hraje si na něco, představuje si, jaké by to bylo, kdyby…

 

Může se stát, že třeba obdivuje kamarádův nový bagr, na chvíli si ho půjčí, začne si představovat, že je jeho, a je to pro něho tak krásná představa, že jí uvěří. Pak se bude hádat, že to je jeho bagr, a ne kamarádův, a nebude ho chtít vrátit,“ popisuje situaci, se kterou se řada maminek setkala a mnohdy jsme si s ní nevěděly rady. Viděno naší dospěláckou optikou, jde přece o evidentní lež… „Malé děti také hodně zapomínají, a navíc jsou pro ně důležité jiné věci než pro nás. Takže je možné, že si situaci, na kterou se vyptáváme, opravdu nepamatují. Že skutečně nevědí, jak to bylo,“ dodává. 

Když se dítěti ve škole nedaří, řešení neodkládejte


Můžu potvrdit z vlastní zkušenosti – osmiletá dcerka, u níž lhaní i „lhaní“ řešíme už nejméně rok, mi nedávno v otevřeném rozhovoru mezi čtyřma očima řekla, že si danou věc, zdroj konfliktu, leckdy opravdu nepamatuje. Když se jí babička ptá, jestli dostali na klavíru nějaký úkol, bezmyšlenkovitě odpoví, že ne, protože už myslí na to, co bude dělat po příchodu domů, a klavír – další hodina až za týden! – je v tu chvíli dávnou minulostí. Jindy zase zkrátka chce mít klid, vyhnout se konfliktu; je hodně citlivá a na svůj věk nezvykle empatická, takže špatně snáší jakékoli pnutí v rodině i mezi kamarády. A když se tomu jde jakkoli vyhnout…


 

Proč vlastně lžou? 

 

Podle Terezy Beníškové je k tomu vedou podobné důvody jako nás dospělé. 
„Chtějí se vyhnout nepříjemné situaci nebo nemilým následkům, chtějí získat nějaké výhody. Příčinou lhaní je ale i lenost. Dítě danou věc nechce řešit teď a doufá, že se třeba nějak vyřeší sama, že se na to zapomene… Možná si to dítě i skutečně nepamatuje, protože to pro něj na rozdíl od nás opravdu nebylo důležité (například snědená versus nesnědená svačina). Jindy se stydí za to, co se stalo, a nechce o tom mluvit,“ vypočítává možné příčiny.

 

Někdy děti chtějí někoho chránit, takže syn například nepřizná rodičům, že tu vázu v předsíni rozbil jeho kamarád. „Také se ale stává, že chtějí lží někomu ublížit – třeba děti ve třídě lžou o tom, co udělal neoblíbený spolužák, přitom se to vůbec nestalo. Pokud u dítěte zjistíme tento poslední typ lži, měli bychom to řešit ihned, aby vědělo, že tohle je pro nás nepřijatelné.“

Ohleduplnost, žalování...

Když jsem si na svém Facebooku dělala průzkum mezi spřátelenými rodiči, došli jsme k poznání, že lhaní je zapeklitější, než by člověk řekl. Jak napsala maminka dvou holčiček: „Měli bychom rozlišovat mezi skutečným lhaním a třeba,jen‘ neříkáním pravdy nebo celé pravdy, ale i mezi zatloukáním a svalováním viny, a na druhé straně třeba mezi říkáním pravdy a žalováním.“

S tím se potýkám i u svých dvojčat. Zvlášť syn na dcerku s gustem „nabonzuje“ třeba hádací a brečící holčičí přestávkové epizody, na které Silvinka mezitím šťastně zapomněla, a když se ho ptám, proč mi to tedy vykládá (je evidentní, že to jeho sestře není příjemné), kontruje neprůstřelným: „Ale vždyť je to pravda!“ A tak v téhle fázi nejspíš nastává čas vysvětlit potomkům jemné, ale v životě tak důležité nuance, které způsobují, že co jeden vnímá jako známku chvályhodné pravdomluvnosti, může druhý mít za bezohlednost. 

A podobně, že nemusíme svým blízkým vždycky nutně říkat celou, třeba i „objektivní“ pravdu (babičko, ty jsi už stará a brzo umřeš...), aniž by fakt, že si něco s ohledem na druhé necháme pro sebe, ukazoval na náš pokřivený charakter. 

Kdo lže, ten krade?

Jak ale zareagovat, pokud zjistíme, že nám dítě prokazatelně lhalo? „Měli bychom mu ukázat, že víme, jak je to ve skutečnosti. Stačí ale popsat situaci, případně svoje pocity (nelíbí se mi, když mi neříkáš pravdu, je mi to líto, mrzí mě to). Neoznačujme potomka nálepkou,lhář‘. A hlavně bychom neměli říkat – ty zase lžeš, trápíš mě, už ti nikdy nebudu věřit, kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe… Nepřidávejme k řečení nepravdy významy, které tam nejsou, aby si dítě pro sebe nespojilo – jsem lhář, tak holt budu příště zase lhát,“ varuje dětská psycholožka Tereza Beníšková. 

Pokud dítě opakovaně přistihnete při lži, anebo se k ní naopak uchýlí i dítko, které jinak nelže, možná místo výčitek zkuste popřemýšlet o tom, co ho k tomu přimělo. Mohla to být přehnaná přísnost, ať už vaše, nebo někoho z blízkých. Než aby potomek čelil lamentování, nebo – v horším případě – nadávkám či trestům, raději tu něco zakamufluje, tu odbude frází (ale jo, dobrý…), tu rovnou zapře. 

Vzpomínám si, jak tchyně vyzvedávala děti ze školy a poslala moji dcerku zpět do šatny pro zapomenutou čepici. Silvinka poslušně vyběhla schody nahoru a dolů, nicméně doma se pak provalilo, že čepička je stále nezvěstná… Vysvětlení? „Nechtěla jsem, aby mi babička zase nadávala a stěžovala si, že jsem nepořádnice,“ svěřila se mi dcerka. 

Dokupování zatoulaných kousků oblečení není žádná radost, ale vážně jde o tak zásadní problém, aby si kvůli tomu malý školák navykl radši lhát? 

Vypravěči, nebo sedmilháři?

Moje kamarádka Lucka Křesťanová, autorka několika knížek pro děti, má pro jistý druh dětského lhaní pochopení: „Sama jsem byla jako malá pěkná ,krmička‘, občas i lhářka,“ přiznává s úsměvem. „Táta, babička i teta byli rození vypravěči. Milovala jsem jejich historky, a tak i já jsem brzy chrlila příběhy. Akorát jsem si k nim vždycky něco přidala… Policistovi na besedě ve druhé třídě jsem tvrdila, že můj dědeček coby řidič autobusu v noci potkal opilého muže ležícího na silnici. Opilec prý dědu prosil, aby ho přejel, protože už ho nebaví život. A tak ho dědeček přejel! Vzpomínám si, že policista se usmíval, takže mi to asi neprošlo. Děda byl přitom voják, plukovník ve výslužbě, nikdy autobus neřídil. Tohle fabulování mě časem opustilo, možná mě vyléčila moje spisovatelská profese. Píšu pohádky, takže fantazii si vylévám na papír a už mi nepůsobí takové problémy. V poslední knížce jsem dětskému lhaní věnovala pohádku O Aničce Klapačce,“ podotýká a přidává historku: „Asi v sedmi letech jsem se na chalupě v noci bála jít do kadibudky, tak jsem nechala bobek na zápraží. Táta s babičkou to ráno vyšetřovali a chtěli, ať se okamžitě přiznám. Dodnes si vybavuju, že jsem na ně měla vztek. Nic špatného jsem neudělala, jen jsem se bála tmy! Zatloukala jsem, vymlouvala se, že to udělala srnka… Úplně jsem přesvědčila sama sebe, že jsem nevinná. Táta a babička mi neuvěřili, maminka chudinka ano. Byla si jistá, že bych nikdy nelhala,“ uzavírá Lucka se smíchem.

Jak potomky přimět, aby nám nelhali? 

Tipy od dětské psycholožky Terezy Beníškové

  • Snažte se sami dětem nelhat. Malí se nejvíc učí nápodobou svých nejdůležitějších blízkých. 
  • Mluvte o tom, jak se dítě cítí, když jemu někdo lže, a že se tak cítí i ti, kterým zalže ono. Hledejte spolu možnosti, co dělat jiného místo lhaní. 
  • Rozmyslete si dobře svou reakci. Dítě musí vidět rozdíl mezi tím, když se překoná a řekne pravdu, a když zalže. Pravda by se mu v konečném důsledku měla vyplácet. 
  • Přehrávejte si s plyšáky situace, ve kterých potomek zalhal, a společně vymýšlejte jiné způsoby řešení. 
  • Dítě by mělo pořád dokola zažívat, že pravda se vyplatí a že se v rodině upřednostňuje. To ale znamená, že když za vámi syn či dcerka přijdou a řeknou vám nějakou nepříjemnou skutečnost, budete se rozčilovat méně, než kdyby ji zatajili a vy se pak o věci dozvěděli jinak.  
  • Co když už dítě sem tam zalhalo? Najděte pohádku, v níž se hrdina dostal kvůli lhaní do potíží, a pak si o ní povídejte. Přesně odlišit, co je lež a co ohleduplné neříkání „objektivní“ pravdy, je dovednost, kterou mnozí vybrušujeme celý život. 
 


Komentáře (0)Add Comment

Napiš komentář
menší | větší

busy
 
Webhosted by Dpoint - web & design $ shop